Historie Zámku Hrádek
První zmínka o Hrádku pochází z roku 1298. Jedná se o darovací listinu, kdy Přibyslav z Hrádku daroval bratřím z kostela sv. Petra a Pavla v Horažďovicích tři lány lesa a potok pro chování ryb. Pro Hrádek je to nejstarší dochovaná listina.
Od roku 1588 patřilo hrádecké panství pánům Račínům z Račína, kteří pravděpodobně po roce 1590 přestavěli středověkou tvrz na renesanční zámek. Rod Račínů vlastnil Hrádek do roku 1686. Po smrti Vojtěcha Arnošta Račína se majitelé na zámku rychle střídali.
Pro zámek byl významný rok 1731, kdy se stal majitelem Jan Ferdinand, hrabě Des Fours de Montu et Athienville. Rodina Des Fours ke starému renesančnímu zámku přestavěla nový barokní zámek.
V průčelí je vstup do zámku, nad ním je v prvním patře balkon s mřížovým zábradlím. Nad balkonem je ve štítu velký erb Desfoursů. Levé křídlo bylo v přízemí zakončeno salla terrenou se vstupem do zámecké zahrady a třípatrovou věží. Pravé křídlo je stavěno na renesančních základech a v zadní části má lomené schody do prvního patra. V prvním patře v pravé části byla jídelna a pokoje pro hosty, ve střední části pak salón s výstupem na balkón a v levé části byly prostory pro panstvo. Za pravým zadním křídlem byla přistavena později kaple sv. Valburgy se vstupem ze zámku i zvnějšku. Nová část zámku sloužila jako venkovské sídlo, stará pak pro výkon správní a hospodářské funkce.
Zámek měl svou známou věž, která bývala chloubou Hrádku a jeho dominantou na pohled zdálky. Věž se zřítila 26. července 1976, tedy 245 let po výstavbě nového zámku. Věž byla třípatrová s mansardovou střechou, vystavěna byla na starších základech věže.
Současná podoba zámku
Koncem roku 2000 zámek zakoupila firma Šumavaplan, spol. s r.o., zastoupená Ing. arch. Pavlem Lejskem. Po mnoha letech byly zahájeny práce směřující k záchraně tohoto architektonicky nesmírně vzácného objektu.
V letech 2000 - 2001 bylo provedeno základní stavební a statické zajištění objektu, v letech 2002 - 2003 byla provedena rekonstrukce krovu a výměna střešní krytiny. Byly zahájeny restaurátorské práce v objektu. Většinu prací zajišťovali místní firmy. V roce 2005 a následujícím byla zahájena oprava a restaurování fasády zámeckého objektu. Byl zvolen postup od hlavního průčelí nového zámku směrem k renesanční části. Opravu fasády prováděla firma specializující se na památky Ing. Karel Mikeš z Římova. Součástí této opravy byla celková obnova oken i dveří. Renovaci prováděla firma Truhlářství Zdeněk Lísa z Hrádku u Sušice. V roce 2006 proběhlo restaurování historických krbových kamen, které si můžete prohlédnout při návštěvě restaurace. Tohoto díla se ujala restaurátorská firma Mgr. Tomáše Tesky z Čimelic.
V červnu 2010 byl zámek po náročné rekonstrukci otevřen pro veřejnost. V zámeckém areálu se nachází hotel, restaurace, wellness, kaple sv. Valburgy a park. Během roku se konají rozličné koncerty, slavnosti a výstavy. Díky svému romantickému prostředí je zámek vyhledávaným místem pro uspořádání civilních i církevních svatebních obřadů.
Významná osobnost obce a zámku Hrádek
FRANTIŠEK PRAVDA (17. dubna 1817 - 8. prosince 1904)
Buditel a spisovatel, kněz František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka. Výborný povídkář, který přinesl do české literatury žánr vesnických povídek, realistické vyprávění příběhů z každodenního života.
Na zámku je věnována i vzpomínka významné osobnosti 19. století, a to knězi a spisovateli Vojtěchu Hlinkovi. Narodil v roce 1817 v Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Vystudoval filozofii, pak ve Vídni kněžský seminář.
Vojtěch Hlinka byl pozván v roce 1847 do Hrádku baronem Karlem Theodorem Sturmfederem, aby se staral o výchovu postiženého syna Otokara. Otokar se narodil Karlu Theodorovi Sturmfederovi v druhém manželství s Marií Annou z Hornecku, kterou si vzal po smrti své první ženy Františky Romany Desfourové.
Vojtěch Hlinka byl nejen kněz, ale také vynikající pedagog. Pro výuku svého slabomyslného svěřence používal různé pedagogické pomůcky, které si sám sestrojoval. Oddech od náročné práce vychovatele mu přinášela literární činnost. Vojtěch Hlinka byl nadšený příznivec národního obrození a spisovatel úspěšných lidových povídek, novel a divadelních her, které podepisoval pseudonymem František Pravda. Toto jméno se vrylo do všeobecného podvědomí a používá se více než jeho rodné jméno.
František Pravda začal své povídky otiskovat od roku 1848 v různých časopisech (Poutník, Lumír, Posel z Prahy) a přispíval i do almanachů a kalendářů. Jeho věhlas byl v tehdejší společnosti značný. Svoji literární činností se řadil po bok spisovatelů, jejichž jména zůstala v podvědomí dodnes, Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Karla Havlíčka Borovského, Vítězslava Hálka, Aloise Jiráska. Pravdovy povídky totiž pronikaly v kalendářích, časopisech a knižních souborech mezi nejširší lidové vrstvy, z nichž sám pocházel a odkud čerpal inspiraci pro své příběhy. Ve svých knihách spisovatel detailně líčí život na statku i v čeledníku, v kůlně i v hospodě, vykresluje bohaté sedláky, ale i pacholky a děvečky. Dodnes překvapuje věcná charakteristika a téměř dokumentárnost, s níž autor kreslil postavy hrdinů. Jsou mezi nimi venkované, řemeslníci, studenti i učitelé, osudy rázovitých postav z vesnice i maloměsta.
Vydáno mu bylo na 150 knih. První kniha se nazývala „Dvě svatby najednou“. Dalšími díly s rozličnými tématy jsou např. pětisvazkový soubor „Povídky z kraje“ nebo úvaha „Slovo o slečnách a k slečnám“. Zde Pravda nekompromisně bojuje za vyšší vzdělání a zrovnoprávnění českých paní a dívek, "Obrázky z vojny" ukazují odvážný odpor Františka Pravdy proti válkám. Úsilí o rozšíření českého školství a zvýšení hmotného zabezpečení učitelů je skryto v díle "Rozličné školy a študie". Zabýval se i sociálními otázkami dělníků a dalšími náměty, které mu dal venkov.
František Pravda obdržel za svoje letité služby u barona Sturmfedera vlastní dům, který vidíte na fotografii. Dům se nachází při hlavní silnici směrem na Klatovy.
I když to původně František Pravda nezamýšlel, nakonec zůstal v Hrádku celý 57 let až do své smrti. Prožil zde spokojený život naplněný společenskými a duchovními aktivitami. Pochován je na hřbitově u kostela sv. Vavřince na Zdouni.